Jedna měna, dvacet jedna měr inflace — proč se země eurozóny rozcházejí

Eurozóna má jednu měnu, jednu centrální banku a jeden 2% inflační cíl — a v kterémkoli měsíci dvacet jedna různých měr inflace. Rozpětí mezi nejvyšší a nejnižší národní mírou je často širší než samotný cíl. Nejde o problém měření: míru každé země počítá Eurostat podle stejné definice HICP. Rozdíly jsou skutečné a mají trvalé, strukturální příčiny.

Spotřební koš je národní

Metodika HICP je harmonizovaná, spotřební koš nikoli. Index každé země váží zboží a služby podle toho, co její domácnosti skutečně kupují. Energie a potraviny mají v členských státech s nižšími příjmy mnohem větší váhu, takže světový šok v cenách energií nebo potravin pohne jejich celkovou inflací mnohem víc než inflací v Německu nebo ve Francii. Tatáž cena ropy tak může jen díky vahám vést k viditelně odlišným mírám inflace.

Závislost na energiích není jen otázkou váhy

Nad rámec koše se země liší v tom, jak se ceny energií dostávají k domácnostem: jak jsou regulovány tarify za elektřinu, jak rychle se velkoobchodní ceny promítají do účtů, nakolik vytápění závisí na plynu oproti soustavám dálkového vytápění a zda vlády ceny během šoků zastropují nebo dotují. Dva sousedé se stejnými vahami energií se mohou rozcházet i rok či déle, protože jeden upravuje regulované tarify jednou ročně a druhý promítá spotové ceny každý měsíc.

Dohánění zvyšuje ceny ze samé podstaty

Členové eurozóny s nižšími příjmy, kteří rostou rychleji než jádro, mívají strukturálně vyšší inflaci — jde o Balassův–Samuelsonův efekt. Produktivita v jejich exportních odvětvích rychle dohání, mzdy rostou v celé ekonomice a ceny domácích služeb je následují. Tak vypadá konvergence, která funguje, jak má: přibližování cenových hladin k průměru eurozóny se po dobu, kdy probíhá, projevuje nadprůměrnou inflací. Je to jeden z hlavních důvodů, proč pobaltské státy strávily velkou část éry eura nad mírou za eurozónu.

Daně, regulované ceny a jednorázová opatření

Změny DPH, spotřební daně a regulované ceny — jízdné ve veřejné dopravě, regulované nájemné, tabák — vstupují do HICP přímo. Jediné rozpočtové rozhodnutí může míru jedné země zvýšit nebo snížit o znatelnou část procentního bodu, zatímco sousedy nechá beze změny. Tyto efekty po dvanácti měsících odezní, ale brání tomu, aby se národní míry kdy pohybovaly v naprostém souladu.

Služby, mzdy a bydlení

Inflace ve službách je převážně domácí: sleduje růst mezd v dané zemi, nikoli světové ceny zboží. Země s napjatým trhem práce mají po celé roky vyšší inflaci ve službách. Také náklady na bydlení vstupují v jednotlivých ekonomikách do inflace různě — trhy s nájemním bydlením se velikostí i regulací výrazně liší — takže stejné prostředí úrokových sazeb vede k rozdílné měřené inflaci v oblasti bydlení.

Proč ECB rozdíly odstranit nemůže

Evropská centrální banka stanovuje jednu úrokovou sazbu pro celou oblast a cílí na inflaci v eurozóně, nikoli v jednotlivé zemi. Když je souhrnný údaj na úrovni cíle, zatímco v jednom členském státě je inflace vysoká a v jiném nízká, mandát ECB je splněn. Zbývající nástroje drží národní vlády — fiskální politiku, daňová rozhodnutí, instituce pro vyjednávání mezd, uspořádání trhu s energiemi. Proto rozdíly v národní inflaci uvnitř měnové unie přetrvávají a proto má smysl členské státy porovnávat: průměr eurozóny ukazuje, co vidí ECB, zatímco stránky jednotlivých zemí a žebříčky na tomto webu ukazují, co domácnosti v každé zemi skutečně prožívají.

Jak číst žebříček

Při srovnávání zemí pomáhají vyhnout se zkreslení tři zásady. Poměřujte každou zemi s průměrem eurozóny, nejen s extrémy. Ověřte, zda je skok plošný, nebo tažený energiemi a potravinami, které se obracejí nejrychleji. A pamatujte, že nejčerstvější údaje za některé země jsou rychlé odhady, které se během několika týdnů revidují — malé přeskupení na špici žebříčku mezi rychlým odhadem a konečnými údaji je běžné a nic zvláštního neznamená.