Proč je inflace v Pobaltí vyšší než v Německu, přestože je sazba ECB stejná

Eurozóna má jednu měnovou politiku. Dne 17. června 2026 stanovila Evropská centrální banka sazbu vkladové facility na 2,25 % pro všechny — pro litevské, německé i maltské střadatele stejně. Tatáž sazba však dopadá na dvacet jedna velmi rozdílných ekonomik. V květnu 2026 dosahovala harmonizovaná inflace (HICP) 5,1 % v Litvě a 2,7 % v Německu — rozdíl 2,4 procentního bodu při naprosto stejných úrokových sazbách.

Nejde o šum. Pobaltské státy patřily po většinu posledních čtyř let k členům bloku s nejvyšší inflací. Důvody jsou strukturální a stojí za to jim porozumět, protože vysvětlují, proč snížení sazeb, které se ve Frankfurtu zdá opožděné, může ve Vilniusu působit předčasně.

Začíná to spotřebním košem

HICP je vážený průměr cen. Váhy nejsou ve všech zemích stejné — odrážejí, za co tamní domácnosti skutečně utrácejí. A v pobaltském koši mají větší váhu právě kategorie, které byly nejkolísavější.

Rozhodujícím faktorem jsou energie. Ceny energií v Litvě meziročně vzrostly o více než 20 % a energie mají v pobaltském koši větší podíl než v bohatších západních ekonomikách. Potraviny — v zemích s nižšími příjmy rovněž s vysokou vahou, protože z rozpočtu domácnosti ukrajují větší díl — stejný efekt ještě zesilují. Když se pohnou světové ceny energií a potravin, Pobaltí se pohne víc.

K tomu se přidává dohánění

Druhá síla je pomalejší a trvalejší: konvergence. Pobaltské ekonomiky stále dohánějí západoevropskou úroveň příjmů a dohánějící ekonomiky mají strukturálně vyšší inflaci. Když roste produktivita v sektoru obchodovatelného zboží, rostou mzdy v celé ekonomice — včetně služeb, kde se produktivita zvyšuje obtížněji. Výsledkem je rychlejší inflace ve službách (v Litvě činila 6,3 %) a reálný měnový kurz, který posiluje prostřednictvím cen, nikoli měny, protože žádná samostatná měna, která by mohla posílit, neexistuje.

Ekonomové tomu říkají Balassův–Samuelsonův efekt. Jednoduše řečeno: země, která stoupá po příjmovém žebříčku, bude mít zpravidla vyšší inflaci než vyspělá ekonomika, a to je většinou zdravý jev. Problémem se stává teprve tehdy, když k jeho zvládání nemůžete nastavit vlastní úrokovou sazbu.

A v tom je celá podstata

Před rokem 2015 měla Litva litas a vlastní centrální banku s vlastní měnovou politikou. Dnes nemá ani jedno — měnová politika se tvoří ve Frankfurtu pro eurozónu jako celek a guvernér litevské centrální banky má v Radě guvernérů jen jeden hlas z mnoha. Když v roce 2022 pobaltská inflace vyskočila nad 20 %, neexistovala žádná litevská úroková sazba, kterou by bylo možné v reakci zvýšit. ECB nastavuje politiku pro průměr a v průměru převažují velké západní ekonomiky.

Jediná měnověpolitická sazba je tedy téměř z definice příliš uvolněná pro členy s nejvyšší inflací a příliš přísná pro ty s nejnižší. Na tento kompromis přistoupil každý člen při vstupu: vzdáváte se nezávislé měnové politiky výměnou za stabilní společnou měnu a hlubokou integraci s největšími obchodními partnery. U malých, otevřených ekonomik závislých na obchodu se to obecně považuje za výhodnou volbu — inflační rozdíl je však jeho viditelnou, opakující se cenou.

Co sledovat

Rozdíl se zužuje, když se ceny energií stabilizují, a rozšiřuje, když prudce vzrostou, takže pobaltské údaje včas naznačují, odkud inflační tlaky v eurozóně přicházejí. Sledovat se vyplatí dvě věci:

• Složky, nejen celkové číslo. Pobaltská celková inflace tažená energiemi rychle odezní; inflace tažená službami a mzdami je setrvačnější a pro ECB důležitější.
• Rozdíl oproti průměru eurozóny. Když je blok na 3,2 % a Litva na 5,1 %, signálem je samotný rozdíl — to, co zbývá, když se jedna měnová politika setká s jednadvaceti rozdílnými ekonomikami.

Údaje: Eurostat (HICP, datová sada prc_hicp_minr) a Evropská centrální banka, podle údajů zveřejněných v květnu 2026. euroflation je nezávislý přehled a není přidružen k ECB, Eurostatu ani EU. Nic zde není finančním poradenstvím.